Tvrdit, že na nahé ženě nebo nahé masérce je něco hříšného, je pokrytectví. Mladá žena je krásná a nahota její půvab jen zdůrazní. To se o většině nahých mužů říct nedá, byť i tady se najdou výjimky. Jednou z nich by mohl být Michelangelův David, byť milovnice velkého mužství by asi tady měla své, po pravdě oprávněné, výhrady. David je z hlediska proporcí ideální, jen toho pindíka mu slavný umělec zrovna moc nedopřál.

Mám sousedku. Nádherná ženská, ale bez stálého partnera. Takový ten typ, který čeká na prince na bílém koni, který pořád nepřijíždí. Možná kdyby přijel ve Ferrari, který má vzpínajícího se hřebce ve znaku. Toho by pravděpodobně vzala na milost. Nedávno jsme se u skleničky bavili o tom, proč má problém se stálou známostí, když jí ty krátkodobé vlastně nebaví. Hledá ideál. Poctivého, který by ji by věrný. Finančně soběstačného. Hezkého. Chytrého. Svalnatého sportovce s velkým přirozením. Zkrátka ideál. Rozhodně bych jí ho přál, ale myslím, že pokud nesleví, bude hledat dlouho. A čím bude starší, tím bude hledat hůř.

Když jsem viděl nahou masérku, také jsem si říkal, že je to ideál. Byla krásná, příjemná, uměla konverzovat… a to je ovšem všechno co jsem se o ní dozvěděl. Prostě jsem bral situaci tak jak je. Nechal se masírovat a prostě jsem si to jen užíval. Je totiž sakra rozdíl dopřát si zážitek a mít tu „ideální“ ženu doma. Vrátím se k sousedce. Ten její princ by si nikdy nebyl jistý, zdali se nedívá po jiném. Prostě věčně hledající. A pokud se už rozhodnete pro život s někým, určitě nechcete, aby protějšek dál hledal, protože každý, bez výjimky, máme své chyby a své dny, kdy je lepší nikomu nepřijít na oči.

Schválně, jaké chyby byste u svého protějšku nesnesli. Mě dráždí a k nepříčetnosti dovádí nedochvilnost. Jsem přesvědčený, že domluvit se můžeme i půl roku dopředu. Co mám v kalendáři, to prostě platí. Jenže věta „tak si ještě zavoláme“ naznačuje, že se všechno může změnit. Taková srabácká pojistka. S nedochvilností je to podobné, když můžu přijít včas já, tak může každý. Ano, stane se, že má vlak zpoždění a není v mé moci příjezd urychlit. Jenže to se nestává pokaždé. Ovšem jsem to já, kdo přijde raději o deset minut dříve než o minutu později. Takže kdo je ten kdo vždycky čeká? Ano, já. Beru to jako neúctu, protože i já bych dokázal přijít pozdě nebo se na poslední chvíli omluvit. Jenže pořád si myslím, že slovo dělá muže a nemělo by se měnit.

Ale abych jen nekritizoval. Mám kamaráda, který je pan Božský. Pěkný, chytrý, rozumně majetný, tedy žádný milionář, ale něco naspořeno má. A taky dlouhodobě singl. Na rozdíl od sousedky si na to nestěžuje, naopak si svůj svobodný status užívá. Asi si zajde na erotickou masáž (což jen tipuji, neptal jsem se), možná využije i další služby, nicméně nikomu není nevěrný a naopak mnoha dívkám dává naději. Jsem hluboce přesvědčený, že i on se jednou nechá chytit, čeká nás to všechny. Láska ho dostane do kolen. Zapomene na výhody staromládenectví a objeví krásu partnerství. Jenže jakékoli partnerství sebou nese nutnost kompromisů. A čím je člověk déle sám, tím se ke kompromisům staví odmítavě. To platí jak pro sousedku Janu, tak pro kamaráda Martina. Já vím, že to vypadá, jako že ideální by bylo dát ty dva dohromady. Jenže Martinovi bych celoživotní hledačku nepřál. Na to ho mám příliš rád.

Když si vzpomenu na zkušenost s nahou masérkou, bylo to skvělé. Možná nebyla ideální na život, nebyla to princezna, byť postavu na to měla. Možná měla úplně jiné priority a životní cíle než já, takže v životě bychom se neshodli. Ale svoji práci odvedla dokonale. Takže v daný čas a na daném místě byla si sedlo všechno tak, jak mělo. Díky za to.